„Řekl mi“ David Zábranský.

pátek 4. listopad 2011 08:16

Na autorské čtení mladého spisovatele Davida Zábranského jsem se doopravdy těšil. Zvlášť, když jsem zjistil, že proběhne v sympatické kavárně AUX CAFE na Starém městě v Táboře. Imponovalo mi, že v roce 2007 získal cenu v kategorii Objev roku v literární soutěži Magnesia litera. Ale  nebylo to pro mě to nejdůležitější.

     Není na závadu, že čtení proběhlo 29.9. 2011 a mé postřehy se na stánkách blogu objevují až nyní, měsíc a něco poté. Právě jsem měl rozečtenou Davidovou prvotinu Slabost pro každou jinou pláž, za kterou onu cenu obdržel a koketoval jsem s jeho novelou Šternův pokus milovat. Ale číst Davida Zábranského není až tak jednoduché. Rozhodně ho nepřečtete jedním dechem, ale ani druhým. Tím nechci snižovat jeho tvůrčí ambice a už vůbec ne narativní schopnosti autora, spíše naopak, ale člověku to chvíli trvá, než se rozebere jeho pocity a pronikne do sfér jeho intelektuálních myšlenkových pochodů, které místy připomínají krocení divokého koně, ukrývajícího se kdesi hluboko v jeho nitru. To je však pouze můj subjektivní dojem.

     Netušil jsem sice, ze které knihy bude autor číst, ale rozhodně jsem se nenechal otrávit kritickým pohledem Jana Jílka a jeho recenzi na prvotinu Davida Zábranského Slabost pro každou jinou pláž. O trochu více se zájmem a pochopením jsem si přečetl pár slov o Zábranským z péra mladé spisovatelky Petry Hůlové, která sice napsala v souvislosti s Kusem umělce, že „nepíše pro lidi“ a zmínila nesrozumitelnost, důraz na formu a literárnost vystavující na odiv dovednosti, ale v jádru přece jen vyjádřila s jeho literárním stylem sympatie.

     S Davidem Zábranským přišel v čtvrteční podvečer na autorské čtení i začínající básník Jan Těsnohlídek ml., poctěný cenou Jiřího Ortena za rok 2010. To bylo docela příjemné překvapení. Ještě větším překvapením však bylo, když se David usadil a vytáhnul na stůl nově vydanou knížečku Edita Farkaš. Zvláštností tohoto brožovaného dílka je, že začíná na straně 5 a končí na straně 39. Kniha vyšla v roce 2011 nákladem 1000 ks za redaktorského a nakladatelského přispění právě Jana Těsnohlídka mladšího. Jako i v předešlých knihách projevuje    autor i zde velice osobitý cit pro detail a výběr  společenských témat, kterými je kniha doslova prošpikována.  Dotkne se architektury, romské otázky, kouření, alkoholu, diplomacie a především pak mezilidských vztahů, hlavně pak mezi ženou a mužem. A také se zde objevuje vysněná Edita Farkaš.

     Jméno hlavní postavy nebylo z úst vyprávěče nikdy vysloveno. Pracovně jsem ji proto pojmenoval „ Řekl mi.“ Tento chlapík se v onom útlém dílku objevuje přesně 250x a to mě vede k domněnce, že jde o osobitý a cílený autorský záměr. Jak se „Řekl mi“ projevuje, představím, s dovolením Davida Zábranského, v několika ukázkách:

1)

Otevřela mu. Ticho jako v hrobě. Hlasitá hudba, přitom ticho jako v hrobě. Stál s rozevřenou náručí ve dveřích, pak vešel a postavil se do předsíně. Zvedla ruku a ukázala mu  dál do pokoje. Její ruka vypadala mdle, ani ji nezvedla příliš vysoko, řekl mi, k boku, maximálně k boku, aby si kryla záda, aby její zvednutou ruku nikdo neviděl. Měl pocit, že se vrátil v čase, měl chuť udělat ji křížek na čele. Proboha, chtělo se mu křičet. Přestože mu ukázala dál do pokoje, nikam nešel. Nemohl se hnout, stál v Ignacyho předsíni. Tleskl. Chytil Editu Farkaš kolem pasu a přešel s ní z chodby do pokoje. Cikán by měl být hrdý, řekl mi. Pracoval s cikány deset let. Naši cikáni jsou neslaní nemastní, řek mi. Pokud se cikán začne chovat jako Edita Farkaš, je s cikánem konec, řekl mi.

2)

Sedím nad aparátem a padají na mě stěny. Sahám po alkoholu stejně, jako jsem po něm sáhal kdysi, ale v tom pohybu už není život. Sedím a život proudí kolem. U mne se nezastavuje, obtéká mne. Zvednu ruku, sáhnu po alkoholu a vidím, jak svět obtéká moji pohybující se ruku. Donesu sklenici ke rtům a piji. Vidím, jak mi svět protéká pod rukou. Položím sklenici a svět teče nad rukou. Zapálím si, potahuji, svět teče pod rukou, odklepávám popel, svět teče nad rukou. Položím cigaretu, sepnu ruce nad hlavou. Svět teče sepnutými rukama. Postavím se, zapřu ruce do pasu. Chytím levou rukou kotník levé nohy, upadnu na podlahu, lituji se.

3)

Zvířata už ho nezajímají. Ze zvířat jsem viděl všechno, co lze ze zvířat vidět, řekl mi. Ze zvířat je vidět pozoruhodně málo, řekl mi. Ze zvířat je vidět prakticky pouze zvířecí tělo, řekl mi. Nejdříve mu připadali jeden jako druhý všichni sloni. Postupně mu připadala jedno jako druhé všechna zvířata bez ohledu na druh. Přestával jsem vidět důvod, proč se na tato zvířata dívat, řekl mi. Po létech, kdy chodil do zoologické zahrady, začal chodit pouze před zoologickou zahradu. Samozřejmě se neubránil srovnávání. Okolí bylo stejné, řekl mi. Stánek s občerstvením sledoval v pozadí zvířat i v pozadí lidí. V letech, kdy chodil do zoologické zahrady, sledoval stánek v pozadí z jedné strany, nyní sleduje stánek v pozadí z druhé strany, ale obě strany  stánku s občerstvením jsou víceméně stejné, řekl mi.

     David Zábranský se představil ve velice dobrém světle. Jako mladý, sympatický a přiměřeně sebevědomý chlápek s příjemným vystupováním, který si na nic nehraje. Určitě si byl vědom obtížností pochopení některých jeho myšlenek a textů ze strany nás, kteří mu bedlivě naslouchali. Opakovaně toužil po dramaturgické změně v podobě diskuse, ale té se bohužel moc nedočkal. Snad někdy jindy.  Jan Těsnohlídek ml. se pak ujal závěru příjemného večera. Sice jen na chvíli, ale o to úspěšněji.

     Tak jako David Zábranský u nás zatím nikdo nepíše. Bude mít proto spoustu zarputilých odmítačů, ale i sympatizujících stoupenců. Já se zařadím k té druhé skupině.

 

Foto bylo použito se svolením autora Davida Peltána.

 

Kamil Žárský
David Zábranský
   

Jan Těsnohlídek ml.
   


NULIUpřímně - k četbě DZ14:4115.11.2011 14:41:23
josef hejnaJá už asi ty nové autory tolik nenačtu,23:095.11.2011 23:09:40
Monika PetrákováDíky za článek.08:285.11.2011 8:28:32

Počet příspěvků: 3, poslední 15.11.2011 14:41:23 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Kamil Žárský

Kamil Žárský

Člověk si musí najít svou cestu. Nezřídka ji hledá celý život. Můj úhel pohledu může být dost ostrý.

„Naše přirozená povaha potřebuje pohyb: úplný klid - to je smrt.“ BP

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy